KAPITOLA 1 – Muž, který se narodil před deseti lety

Je mi čtyřicet let.

Narodil jsem se před deseti lety.

Zní to jako blbost. Taky mi to tak připadá, když to slyším v hlavě.

Jdu po chodníku mezi lidmi, kteří řeší úplně normální věci. Kafe. Práci. Děti. Dopravu. Někdo telefonuje, někdo se hádá, někdo se směje. Dvě holky řeší něco na mobilu, chlap v obleku si nadává do sluchátka, matka tahá dítě za ruku, protože spěchá a dítě ne.

Kdysi bych kolem nich prošel a nevšiml si jich. Byli by jen součástí města. Stejně samozřejmou jako lampy, semafory nebo tramvaje. Člověk si přece nepamatuje každé ráno cestou do práce. Nepamatuje si cizí tváře ani to, kdo stál vedle něj na přechodu.

Až když o něco přijdeš, dojde ti, kolik obyčejných věcí sis nikdy neuložil do paměti.

Město žije. Všechno funguje. Svět vypadá, že je v pořádku.

Pekárna na rohu právě otevřela. Vůně čerstvého pečiva se na chvíli smíchá s výfukovými plyny projíždějícího autobusu. Prodavačka vynese před dveře tabuli s nabídkou, aniž by tušila, že ji pozoruju už několik minut. Ne ji samotnou. To ráno. Ten klid. Tu samozřejmost, se kterou každý dělá to, co dělal včera a bude dělat i zítra.

Zítra.

To slovo dnes zní jinak než dřív.

A přesně proto se zastavím.

Na přechodu.

Červená.

Zelená.

Červená.

Lidi jdou automaticky, ani se nerozhlížejí. Ne proto, že by byli hloupí. Prostě proto, že nemají důvod se bát.

Malý kluk se vytrhne mámě z ruky a rozběhne se přes silnici ještě před zelenou. Matka ho okamžitě chytí za bundu a něco mu vynadá. Kluk protočí oči, jako by právě zažil největší křivdu svého života.

Za minutu na to oba zapomenou.

Usměju se.

Ne kvůli nim.

Kvůli tomu, že největším problémem toho kluka je právě teď naštvaná máma.

Závidím jim to.

Ne klid.

Nevědomost.

Vím, proč jsem tady.

Vím, co se stalo.

A vím, co přijde.

Jen to ještě neumím říct nahlas.

Jsem tady šest měsíců. Šest měsíců se snažím tvářit jako někdo, kdo sem patří. Jako chlap, co má kam jít, kam se vrátit a co řešit zítra.

Chodím po stejných ulicích. Sedím na stejných lavičkách. Piju stejnou kávu. Už ani nevím, jestli je dobrá. Nikdy jsem ji nevybíral kvůli chuti. Jen proto, že jsem ji pil první den po návratu a od té doby jsem neměl důvod to měnit.

Možná je to hloupost.

Možná jen potřeba držet se něčeho stálého ve světě, který už jednou zmizel.

Učím se být nenápadný. Nevyčnívat. Nestát nikomu v cestě. Být jedním z tisíců lidí, které ráno potkáš a večer si na ně nevzpomeneš.

Jako bych tu měl kořeny.
Nemám.

Každé ráno vstanu a jdu ven. Jako normální člověk. Jako by mi nic neleželo na krku. Jako by se svět nechystal udělat to, co už jednou udělal.

Zvykneš si.

Na všechno se dá zvyknout.

Dokonce i na to, že se díváš na vlastní život zpoza skla.

Míjím hřiště. Neplánovaně. Vždycky tak, aby to vypadalo jako náhoda.

Aspoň si to pořád namlouvám.

Ve skutečnosti chodím stejnou cestou skoro každý den. Nikdy ne přesně ve stejnou dobu. Jen dost podobně, aby byla šance. Kdyby se mě někdo zeptal proč, asi bych jen pokrčil rameny. Těžko se vysvětluje, že některá místa člověka přitahují sama. Ne proto, že by na nich chtěl být. Protože na nich nechal kus sebe.

Nejtěžší je on.

Ten kluk.

Sedává na hřišti u zábradlí a kreslí. Vždycky s jazykem lehce vyplazeným, soustředěný, jako by na tom záleželo. Kreslí lodě. Stroje. Věci, které neměly existovat. Věci, které tehdy dávaly smysl jen jemu.

Poznávám každý pohyb. Jak si občas otočí tužku mezi prsty. Jak nakrčí nos, když se mu něco nepovede. Jak se na okamžik přestane dívat na papír a pokračuje už jen z hlavy.

Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou budu pamatovat takové maličkosti.

Já.

Ve svých deseti letech.

Přesně tak jsem sedával.

Stojím opodál a dívám se na něj, jako by byl cizí. Jako by nebyl důvod, proč jsem tady. Jako by nebyl odpověď na všechno.

Občas přemýšlím, jestli si mě někdy všiml. Ne poznal. Jen všiml. Muže, který se občas zastaví u hřiště, chvíli stojí a zase odejde. Děti si podobných lidí moc nevšímají. Naštěstí.

Přemýšlím, co mu říct.

Že to nebude lehké?

Že si má dávat pozor?

Že udělá chyby, které ho budou bolet celý život?

Že jednou bude stát u rozhodnutí… a zvolí špatně?

Nebo že by měl víc obejmout mámu.

Dokud může.

Že to není konec světa.

A že právě to je ten problém.

Neřeknu nic.

Protože nevím, co z toho by bylo horší.

Kluk se krátce rozhlédne. Nehledá mě. Hledá ji. Ví, že je někde poblíž. Máma je v obchodě za rohem. To ví taky. Ta jistota je na něm vidět.

Na okamžik se usměje. Jen nepatrně. Tak samozřejmě, že by si toho nikdo jiný ani nevšiml. Ví, že až zvedne oči, bude tam.

Ujistí se, že je všechno v pořádku, a zase se vrátí ke svému světu.

Zvednu se a přejdu ulici.

Obchod byl malý a úzký. Nad dveřmi visel zvonek, který zazvonil vždycky o půl vteřiny později, než člověk čekal. Uličky byly tak těsné, že když se u regálu potkali dva lidé s košíkem, jeden z nich musel couvnout. Chladicí box u zadní stěny tiše bzučel a od pokladny se pravidelně ozývalo pípání čárového kódu.

Vonělo to směsí čerstvého pečiva, čisticích prostředků a kávy z automatu, který stál u vchodu snad odjakživa. Kdysi bych tu vůni ani nevnímal. Dneska bych ten obchod poznal poslepu.

Skoro se nezměnilo nic. Jen cenovky byly jiné. Regály stály na stejných místech, pečivo bylo hned u vchodu a těstoviny pořád naproti konzervám. Když jsem byl malý, připadal mi obrovský. Dneska mám pocit, že bych ho přešel za deset vteřin.

Možná se nezměnil vůbec.

Jen já ano.

Ona stojí u stejného regálu.

Stejně jako tehdy.

Stála u regálu a rozhodovala se mezi dvěma značkami těstovin. V ruce držela jedny, pak je vrátila, vzala druhé, pak zase první. Stejný pohyb ruky. Stejná krátká pauza. Stejné zamračení, když si nebyla jistá.

Přesně tak, jak to dělala vždycky.

Nikdy jsem nechápal, proč jí výběr těstovin trvá tak dlouho. Když mi bylo deset, připadalo mi to jako věčnost. Postával jsem vedle vozíku, vzdychal a těšil se domů.

Dnes bych byl rád, kdyby tam stála ještě hodinu.

Poprvé jsem se odhodlal ji vidět asi po třech týdnech po návratu. Tehdy jsem se bál.

Ne jí.

Sebe.

Bál jsem se, že udělám jeden krok navíc. Že zapomenu, proč jsem se vrátil.

Dneska už jen mlčím.

Teď sem chodím docela pravidelně. Nemluvím s ní. Jen ji pozoruju. Jako bych si ji znovu ukládal do paměti.

Už vím, že nikdy nevezme první pečivo z přepravky. Že si pokaždé zkontroluje účtenku ještě u pokladny. Že když přemýšlí, lehce nakloní hlavu doprava.

Kdysi bych si těch věcí nevšiml. Dneska si všímám skoro jen jich.

Stojím za ní. Na dosah ruky. V kapsách svírám klíče, až mě studí do dlaně. Jako bych tím mohl něco udržet na místě.

Třicet let jsem ji neviděl.

Ne proto, že bych nechtěl.

Protože to nešlo.

Stačilo říct:

„Mami.“

Jedno slovo.

Jedna slabika.

Otočila by se.

Co by následovalo potom...

To jsem si nikdy nedovolil zjistit.

Vzpomenu si, jak mi kdysi stiskla ruku, když jsem byl nervózní. Krátce. Pevně. Bez zbytečných slov. Ten stisk byl vždycky slib, že se věci nějak zvládnou.

Teď stojím metr za ní a nedotknu se jí.

Dívám se, jak platí. Jak si ukládá drobné do peněženky – nejdřív ty nejmenší, pak větší. Jak se krátce usměje na prodavačku. Jak si přehodí tašku přes rameno.

Po třiceti letech si nepamatuju, co jsme si ten den říkali.

Pamatuju si, jak skládala mince do peněženky.

Zvonek nad dveřmi cinkne, když vyjde ven.

Zůstanu stát.

Na okamžik mám pocit, že bych měl jít za ní. Vyjít ven. Podívat se, jestli kluk ještě sedí na hřišti. Vidět je spolu. Možná jen projít kolem. Možná nic neříct.

Jen být blízko.

Ten nápad tam je.

A to je přesně ten problém.

Neudělám nic.

A pak odejdu.

Rychleji, než bylo nutné.

Vyjdu z obchodu a na chvíli se zastavím na chodníku.

Vzduch venku je chladnější, než čekám. Možná jen proto, že jsem byl uvnitř moc dlouho. Možná proto, že některé věci prostě studí samy od sebe.

Neohlížím se.

Kdybych to udělal, nejspíš bych viděl kluka zpátky na hřišti.

A to dneska stačilo.

Vezmu to oklikou ke skladu.

Oficiálně je to opuštěný objekt. Neoficiálně místo, kde končí věci, co se nevešly jinam.

Nebo lidé.

Odemknu, zatlačím dveře a nechám je za sebou zapadnout.

Sklad vypadá, jako by se tu potkala dílna, sběrný dvůr a špatné životní rozhodnutí. Krabice naházené bez systému. Kabely vedoucí odnikud nikam. Nářadí, které by klidně mohlo patřit pěti různým lidem, z nichž žádný tady nikdy nebyl. Něco na stole připomíná dron. Něco jiného jeho zbytky. A pak jsou tu věci, u kterých je lepší se neptat.

Kdysi jsem si myslel, že v tom není žádný řád.

Pak jsem jednou omylem přestěhoval krabici se šroubky o půl metru vedle.

Rodney se mnou tři dny nemluvil.

Vzduch je cítit olejem, prachem a kávou. Tou kávou, která tu stojí tak dlouho, že už ani nepředstírá, že je pitelná.

„Ty víš, že kdybych byl normální člověk, tak se tě bojím?“ ozve se hlas odněkud z hloubi haly.

„Ty nejsi normální člověk.“

„Právě,“ odpoví bez zaváhání. „A stejně se bojím.“

Rodney se vysune zpod něčeho, co vypadá jako rozebraná pračka zkřížená s kosmickou lodí. Leží na pojízdné desce, utře si ruce do hadru a zvedne ke mně pohled. Ten jeho. Pobavený. Zvědavý. Jako by svět byl hlavolam a on si ho skládal jen pro radost.
„Tak co,“ zazubí se, „stalkuješ dneska sám sebe, nebo sis dal pauzu?“

„Ty jsi idiot.“

„Ano,“ přikývne vážně. „Ale funkční.“

Zvedne se, obejde stůl a začne si pohrávat s rozdělaným nápadem. Chvíli něco nastavuje, pak to celé zase rozebere. 

„Viděl jsem dneska tátu,“ hodí to do prostoru. „Jak si na zahradě dloubal v nose. Plná koncentrace. Umění okamžiku. To ti je surrealismus, kámo.“

Protočím oči.

On se směje.

Upřímně.

Hlasitě.

Jako by svět nebyl nic víc než dobře mířený vtip.

„A co ty?“ otočí se ke mně. „Maminka? Dětství? Trauma?“

„Byl jsem v obchodě.“

Rodney jen přikývne.

Chvíli hledí do stolu.

Pak vezme do ruky šroubovák.

„Jo.“

Chvíli se nic neříká.

Rodney se vrátí k práci. Já stojím opřený o regál a sleduju, jak se mu pod rukama věci znovu mění v chaos.

Vždycky mě uklidňovalo, že aspoň tady věci vypadají přesně tak, jak se cítím já.

Rodney v tom chaosu viděl řád.

„Hele,“ ozve se po chvíli znovu, tentokrát lehčím tónem, „kdyby sis náhodou vzpomněl, kdo letos vyhraje ligu…“

„Vsaď na Google.“

Rozesměje se. Krátce, ostře. Jako by čekal přesně tuhle odpověď.

„Ty jsi fakt suchar,“ zavrtí hlavou. „Víš, že bychom si mohli žít jako králové, jo? Víme věci. Umíme věci. Patenty, technologie… drobné úpravy reality.“

„…znovu zničit svět?“ skočím mu do řeči.

Zastaví se.

Pomalu položí nástroj na stůl.

Otočí se ke mně.

„Možná,“ řekne klidně.

„A možná taky ne.“

Dívá se na mě déle, než je příjemné.

Už se neusmívá.

„Možná by to stejně nevyšlo.“

„Tehdy.“

Nevím, co říct.

A tak neřeknu nic.

„Teď jsme tady,“ pokračuje. „Teď a tady. Můžeme si to užít. Můžeme to nechat být. Nebo to zkusit posrat jinak. V klidu. Bez hrdinství.“

Chvíli váhá.

Pak se znovu lehce usměje.

Tentokrát unaveně.

„Klidně se stav zase,“ dodá. „U tebe, u mě… je mi to fuk. Třeba vymyslíme, jak žít jako králové a nestálo nás to svět.“

Rodney se znovu sehne pod stůl.

Za chvíli se ozve cinknutí kovu.

Pak zaklení.

A všechno je zase při starém.

Vyjdu ze skladu a nechám za sebou zapadnout dveře. Zvuk kovu se rozlehne prázdnou ulicí a hned zmizí.

Venku už se stmívá. Světla se rozsvěcují. Lidi spěchají domů. Normální život.

Jdu pěšky. Ne proto, že bych musel. Protože potřebuju čas, který se nikam neposouvá.

Vzduch je chladný, ale příjemný. Večerní. Ten druh klidu, který přijde vždycky dřív, než si ho člověk začne vážit.

Cestou domů se dívám do oken.

Lidi večeří. Dívají se na televizi. Hádají se. Smějí se.

Děti pobíhají po bytě, někdo zalévá kytky, někdo věší prádlo. V jednom okně bliká obrazovka, v druhém stojí lampa nakřivo, ve třetím někdo zatahuje závěs.

Život v malých, obyčejných scénách.

Ještě žijí.

Zastavím se.

Kolik z nich jsem tehdy minul?

Kolika lidem jsem se mohl podívat do očí naposledy...

aniž bych to věděl?

Rozhlédnu se po ulici.

Po domech.

Po lidech.

Po světě, který ještě netuší.

Ještě chvíli tam jen stojím.
Tentokrát se dívám pozorně














KAPITOLA 2 – Zahradník Adam

Ráno přichází dřív, než bych chtěl.

Ne proto, že by bylo nepříjemné. Jen proto, že ještě nestihnu začít všechno vážit a rozebírat. Světlo projde mezi závěsy a na chvíli se zastaví na stěně, jako by si nebylo jisté, jestli má jít dál. Zůstane tam viset lehké a klidné.

Tereza se v posteli pohne, zamumlá něco, co není slovo, a přitáhne si peřinu blíž k bradě.

Chvíli ji jen pozoruju. Ve spánku je úplně jiná. Nemá potřebu nic řešit ani plánovat. Jen klidně dýchá a občas odfoukne pramen vlasů, který jí spadne přes obličej. Když ji člověk vidí takhle, skoro zapomene, jak tvrdohlavá umí být.

Jsme spolu pár měsíců. Dost dlouho na to, abych přestal vysvětlovat, a dost krátce na to, aby mi pořád připomínala, jak má vypadat obyčejný den.

Překvapuje mě, jak rychle si člověk zvykne na přítomnost druhého. Ne na velká gesta. Na maličkosti. Na druhý kartáček v koupelně. Na to, že vedle postele neleží jen moje ponožky. Na to, že ráno první myšlenka není, co budu dělat, ale jestli ji nevzbudím.

Vstanu opatrně.

Stejně se otočí.

„Kolik je?“

„Dost.“

„To je tvoje oblíbená odpověď.“

„Proto ji používám.“

Chvíli je ticho. Pak otevře jedno oko.

„Je víkend?“

„Kdybys spala takhle i ve všední den, byl by.“

Zavře oko a usměje se. Ten typ úsměvu, který se dělá bez přemýšlení. Vlasy má rozhozené tak, jak se to nedá udělat schválně, a jednu ruku zastrčenou pod polštářem, jako by si ho hlídala.

Ještě chvíli tam stojím.

Ne proto, že bych někam spěchal.

Protože některé okamžiky člověk nechce přerušit.

Pak odejdu do kuchyně.

Byt je tichý. Ten druh ticha, který patří ránu. Ne prázdný, jen klidný. Varná konvice zaklapne hlasitěji, než by měla. Automaticky po ní natáhnu ruku, jako bych se jí chtěl omluvit.

Hrnek vezmu bez přemýšlení. Ten s malým prasklým okrajem. Tereza tvrdí, že bych ho měl vyhodit. Já tvrdím, že dokud drží kafe, ještě nepatří do koše. Zatím vyhrávám.

Vedle stojí její barevný hrnek. Nikdy je nespletu. Ani nevím proč. Asi proto, že některé věci člověk přestane řešit ve chvíli, kdy se stanou samozřejmostí.

Když přijde, má na sobě moje staré tričko. To, co jsem chtěl vyhodit už třikrát a pokaždé jsem ho jen přesunul na jinou hromadu.

„Pořád ho nosíš.“

„Protože je pohodlné.“

„Protože je moje.“

„Právě.“

Sedne si ke stolu, přitáhne si nohy pod sebe a chvíli se dívá z okna. Venku projede tramvaj. Zastaví. Znovu se rozjede. Je to zvuk, který si člověk ani neuvědomuje, dokud nezmizí.

Postavím před ni hrnek.

„Díky.“

Foukne do kávy, i když není horká.

Chvíli jen sedíme. Lžička občas cinkne o porcelán a z ulice dolehnou první auta. Kdysi mi ticho vadilo. Měl jsem pocit, že se musí něčím zaplnit. Dnes už vím, že některá ticha jsou známkou toho, že je všechno v pořádku.

„Víš,“ začne po chvíli, „někdy mám pocit, že bychom měli něco změnit.“

„Třeba značku kafe?“

„Tohle myslím vážně.“

„Tak to pak určitě ne kafe.“

Usměje se, ale nepodívá se na mě.

„Nevím. Něco. Abych měla pocit, že se někam hýbeme.“

Opřu se o linku.

„My se hýbeme pořád. Jen pomalu.“

„Ty se hýbeš pomalu,“ opraví mě. „Já stojím.“

Na okamžik ji pozoruju.

Kéž by to byla pravda.

„To není pravda.“

„Je.“

„Tak se pohni.“

Kopne mě pod stolem. Lehce. Přesně tak, aby to nebolelo, ale bylo jasné, že to bylo schválně.

„Tohle myslím vážně, Adame.“

Jméno zazní úplně přirozeně. Bez důrazu. Bez potřeby ho vysvětlovat.

Sednu si naproti ní.

„Dobře. Tak co konkrétně?“

Chvíli přemýšlí. Káva mezitím chladne.

„Třeba výlet,“ řekne nakonec. „Někam, kde jsme ještě nebyli. Bez plánu.“

„Ty bez plánu nevydržíš.“

„Právě proto.“

„Čtyři hodiny.“

„Tři a půl.“

„A pak začneš plánovat.“

„A ty začneš tvrdit, že sis to užil.“

„Protože to tak vždycky je.“

Zvedne hlavu a podívá se na mě.

„Vidíš.“

Dopije kávu a vstane.

„Stejně to vymyslím já,“ dodá přes rameno. „Ty pojedeš a budeš tvrdit, že je to lepší, než jsi čekal.“

„Protože to tak vždycky je.“

Zmizí v koupelně.

Zůstanu sedět ještě chvíli. Dopiju vystydlou kávu a dívám se z okna. Venku někdo venčí psa, sousedka zalévá truhlíky a tramvaj zase odjede ze zastávky.

Obyčejné ráno.

Právě o taková rána nechci znovu přijít.

Oblečeme se. Beze spěchu. Bez potřeby si něco říkat. Všechno důležité už zaznělo. Nebo nemuselo.

Zabouchnu dveře bytu a klíč v zámku tlumeně cvakne.

Ten zvuk mám rád.

Znamená, že se někam jde.

Venku je ráno ještě měkké. Takové to, kdy město dělá, že nespěchá, i když ví, že za hodinu už bude.
Vzduch je chladnější než doma. Na chodníku zůstaly tmavé mapy po nočním dešti a z pekárny na rohu voní čerstvé pečivo. Několik lidí čeká na tramvaj s kelímkem kávy v ruce a tváří se, že den začne až po prvním doušku.

Jdeme pěšky.

Tereza nese klíče. Já beru kafe. Nikdy jsme se na tom nedomluvili. Prostě se to tak rozdělilo. Stejně jako spousta jiných věcí, které člověk přestane řešit ve chvíli, kdy spolu nějakou dobu žije.

„Jestli dneska zase zapomeneš zalít ty nové keře,“ pronese mimochodem, „pošlu tě ke kaktusům.“

„To zní jako trest.“

„To je trest.“

Usměju se.

Na rohu míjíme staršího pána se psem. Zdravíme se skoro každý den, přesto nevím, jak se jmenuje. On nejspíš neví, jak se jmenujeme my. Stačí krátké kývnutí hlavou a každý pokračuje svou cestou.

U přechodu nás mine cyklista. Zazvoní dřív, než je nutné. Spíš ze zvyku než z potřeby. Kývne hlavou, jako by se omlouval, že projel moc blízko.

„Ten je tu každý den,“ poznamená Tereza.

„Možná jezdí jen kolem zahradnictví.“

„Možná má strach, že kdyby jednou neprojel, něco by se stalo.“

Podívám se na ni.

„Ty dneska filozofuješ.“

„Já jen hlídám provoz. Jsem přece zodpovědná.“

Cesta se pomalu mění. Domy jsou nižší, chodník už není tak hladký a na jeho okrajích se objevuje hlína, kterou si déšť přinesl ze zahrad. Ploty střídají živé keře a za nimi už někdo sázel dřív, než bylo rozumné. V truhlících se objevují první květy, i když kalendář tvrdí, že by ještě měly počkat.

Tereza si toho všímá pokaždé.

Já až ve chvíli, kdy vidím ji.

Brána zahradnictví vrzne přesně tak, jak má. Ne hlasitě. Jen dost na to, aby bylo poznat, že někdo přišel.

Uvnitř to voní směsí mokré hlíny, dřeva, listí a rozkvetlých květin. Člověk tu nikdy necítí jednu vůni. Jen vrstvy, které se během dne pomalu mění podle toho, co právě zaléváte, přesazujete nebo stříháte.

Tereza se na chvíli zastaví. Ne dramaticky. Pracovně. Rozhlédne se po záhonech, sklenících a prázdných cestičkách mezi regály. Za hodinu se zaplní lidmi. Teď patří jen rostlinám.

„Tak,“ řekne. „Co dneska?“

„Záhony vzadu. A pak ty nové stromky.“

Přikývne.

„Já půjdu na lidi. Někdo to musí uhlídat.“

Usměju se.

Ona zamíří k pokladně.

Já dozadu mezi záhony.

Ruce už mám v hlíně dřív, než si to uvědomím. Je studená. Ne nepříjemně. Jen tak akorát, aby člověku připomněla, že celý den nebude sedět u stolu.

Klečím u zadního záhonu a přesazuju mladé stromky. Důlek. Stromek. Přitlačit hlínu. Zalít. Po chvíli přestanu přemýšlet nad tím, co dělám. Ruce už vědí samy.

Tohle mám rád.

Tady se nedělají rozhodnutí, která by mohla zničit svět.

Stačí díra.

Stromek.

Hlína zpátky.

Někde vpředu slyším Terezu, jak mluví se zákazníky. Vysvětluje rozdíl mezi tím, co chtějí, a tím, co tahle půda skutečně přežije. Je v tom klidná. Přesná. Nikdy nikoho nesoudí, ale málokdy ustoupí.

Taková byla i tehdy.

Poprvé jsem ji viděl právě tady.

Stála u pultu a někdo na ni zvyšoval hlas kvůli keři, který mu doma uschnul.

„To není moje vina,“ řekla klidně.

„To říkáte všichni,“ zavrčel ten chlap.

„To je možné,“ odpověděla. „Ale ten keř pořád nemá rád beton.“

Stál jsem opodál.

Čekal jsem na pytel hlíny.

A poslouchal.

Pamatuju si, že mě tehdy překvapilo, jak klidně mluvila s někým, kdo o klid očividně nestál. Neměla potřebu vyhrát hádku. Stačilo jí říct pravdu a nechat ji mezi nimi stát.

Když ten chlap odešel, otočila se ke mně.

„Vy něco potřebujete?“

„Asi jo,“ řekl jsem. „Ale nejsem si jistý co.“

Usmála se.

Ne pobaveně.

Spíš chápavě.

„To tady slyšíme často.“

Tehdy jsem se zasmál.

Poprvé po dlouhé době.

Vrátím se ke stromkům.

Hlína ulpívá na rukavicích i pod nehty. Slunce už začíná hřát do zad a někde nad hlavou se ozve kos. Zákazníci pomalu přibývají. Někdo hledá levanduli, jiný strom, který nebude dělat nepořádek na zahradě. Od pokladny občas doléhne Terezin hlas a pak zase ticho přeruší jen šustění listů nebo zvuk konve dopadající na zem.

Já jen sázím.

Zachraňovat svět jsem už zkoušel.

Teď zalévám stromky.

A popravdě...

těmhle se zatím daří líp.

Voda pomalu mizí v hlíně. Chvíli se drží na povrchu, pak beze spěchu zmizí mezi kořeny.

Opláchnu ruce v sudu u skleníku, setřu je do kalhot a zamířím dozadu, kde je lavička schovaná ve stínu.

Na pár minut se tam nikdo na nic neptá.

Je po poledni.

Sedím na obrubníku za skleníkem a dojídám oběd, který chutná přesně tak, jak vypadal. Hlína na rukách. Slunce na zádech. Ticho, které není prázdné.

Telefon zavibruje.

Rodney:
Tak co. Přežil jsi dopoledne?

Usměju se.

Já:
Zatím jo. Kytky taky.

Odpověď přijde skoro hned.

Rodney:
To je dobrej začátek.

Chvíli na displej jen koukám.

Já:
Co je u tebe?

Rodney:
Chaos. Ale kontrolovanej.
Mám novinku. Nic dramatickýho... ale stav se.

Zvednu hlavu.

Řady stromků se ve větru skoro nehýbou. Jen listy občas zašustí, jako by si mezi sebou něco šeptaly.

Já:
Jo. Někdy.

Tři tečky.

Pak poslední zpráva.

Rodney:
Fajn. Tak si zatím hraj na zahradníka.

Usměju se.

Já:
To není hra.

Tentokrát odpověď nepřijde hned.

Pak telefon zavibruje ještě jednou.

Rodney:
Já vím.

Schovám telefon do kapsy.

Chvíli ještě sedím.

Pak vstanu, setřu si ruce do kalhot, i když vím, že to moc nepomůže, a vrátím se ke stromkům.

Dneska jim stačí voda.

A mně vlastně taky.

Odpoledne uteče rychleji než dopoledne.

Slunce se posune nad skleníky, zákazníků pomalu ubývá a mezi regály zůstane jen šustění konví a vůně mokré hlíny.

Když zavírám poslední kohout u hadice, slyším cvaknutí zámku na pokladně.

„Hotovo?“ ozve se Tereza.

Přikývnu.

Společně zavřeme bránu.

Společně zamkneme bránu a vydáme se směrem k městu. Ne rychle. Ne pomalu. Tak, jak se chodí po dni, který nebyl špatný.

„Máme doma něco k jídlu?“ zeptá se Tereza.

„Máme všechno,“ odpovím. „Otázka je, jestli z toho něco dává smysl.“

Usměje se.

„Tak to zní jako ideální základ pro večeři.“

U bufetu na rohu se na sebe jen podíváme. Nemusíme nic říkat. Prodavač už nás zná. Jen kývne hlavou a začne chystat to samé jako minule.

„Jednou nás to přestane bavit,“ řekne Tereza.

„Myslíš?“

„Ne.“

Sedneme si ven. Plastový stůl. Poblikávající světlo nad hlavou. Lidi kolem spěchají domů a my nikam. Jídlo není nic, co by si člověk pamatoval. Ale ten okamžik ano.

„Víš,“ řekne Tereza mezi sousty, „že většina lidí má pocit, že musí pořád někam směřovat?“

„A ty?“

Pokrčí rameny.

„Já mám dneska pocit, že stačí jít.“

Chvíli se dívám na ulici. Na auta. Na lidi, kteří mají namířeno někam jinam. Pak se podívám na ni.

„Jo,“ řeknu. „To asi stačí.“

Domů jdeme skoro potmě. Nemluvíme. Není potřeba.

Byt nás přivítá tichem. Ne prázdným. Jen unaveným po dlouhém dni.

Tereza zmizí v koupelně. Slyším tekoucí vodu, otevřenou skříň a pak tiché cvaknutí vypínače. Převléknu se a lehnu si o chvíli dřív než ona.

Když zhasne světlo, chvíli jen ležíme vedle sebe.

„Dobrý den,“ řekne potichu.

Usměju se do tmy.

„Jo.“

Krátce se odmlčím.

„Byl dobrej.“












KAPITOLA 3 - Ostatní, kteří ví

Když odpoledne zamykáme zahradnictví, Tereza má ruce od hlíny a pramen vlasů přilepený k čelu. Celý den něco přesazovala, nosila nebo zachraňovala.

Má svůj vlastní způsob, jak zachraňovat věci.

Naštěstí většinou nejsou lidi.

Počká, až cvakne zámek, strčí klíče do kapsy a protáhne si záda.

„Tak co, zahradníku,“ podívá se na mě. „Přežils?“

„O vlásek.“

„To říkáš každý den.“

„Protože je to každý den pravda.“

Vyrazíme směrem k městu.

První minuty po práci mám rád. Člověk nikam nespěchá. Práce už skončila a domov je ještě dost daleko na to, aby se musel zabývat tím, co bude večer.

„Dáš si něco cestou?“ zeptá se.

„Jako co? Další práci?“

Kopne mě lehce do lýtka.

„Ne. Jako normální člověk. Jídlo.“

Usměju se.

Tohle je její superschopnost.

Připomenout mi, že se pořád ještě dá žít úplně obyčejně.

„Tak jo,“ přikývnu. „Dáme něco.“

Než dojdeme k bufetu, telefon mi krátce zavibruje v kapse.

Rodney.

Stav se hned.

Na okamžik zavřu oči.

Samozřejmě.

„Co je?“ všimne si Tereza.

„Rodney.“

„Aha.“

To jediné slovo znamená víc než jakákoli další otázka.

„Chce se sejít.“

„A ty chceš?“

Usměju se.

Přesně proto ji miluju.

Neptá se proč.

Ptá se, co chci já.

„Nevím,“ přiznám. „Asi jo.“

Přikývne, jako by šlo o tu nejobyčejnější věc na světě.

„Tak běž. Já si dám hranolky.“

„Ty mě vyhazuješ za hranolkama?“

„Já tě pouštím,“ opraví mě. „Je v tom rozdíl.“

Je.

Natáhne se a krátce mi stiskne ruku.

„Budeš brzo?“

„Jasně.“

Lžu.

Oba to víme.

Jen to necháme být.

Tereza zamíří k bufetu a ještě se po mně ohlédne. Jen krátce. Jako by si chtěla ověřit, že jsem pořád tam.

Zvednu ruku na rozloučenou a vydám se opačným směrem.

Do skladu to mám sotva deset minut. Město se pomalu ukládá do večera. Na zahrádkách restaurací sedí lidi nad večeří, sklenice cinkají o sebe a z otevřených dveří pekárny ještě voní čerstvý chleba. Kolem mě prosviští cyklista a na přechodu přeběhne kluk s červeným balónkem. Jeho máma na něj něco volá, ale on se jen směje.

Normální den.

Přesně takový, jaký jsem si přál.

Na zastávce právě odjíždí autobus.

Mohl bych do něj nastoupit.

Jet domů.

Dát si s Terezou večeři.

Poslouchat, jak vypráví o zákaznících, co chtěli zasadit rajčata do stínu, a tvářit se, že svět končí jen ve filmech.

Mohl bych Rodneymu napsat, že dneska nemůžu.

Jenže Rodney nikdy nepíše jen tak.

A já to vím.

Do skladu zbývá pár desítek metrů.

S každým krokem mám větší pocit, že nejdu za Rodneym.

Jdu zpátky k něčemu, co jsem nechal za sebou.

Před dveřmi se zastavím.

Oprýskaná omítka. Rez na pantech. Odřená klika.

Vypadá to tu úplně stejně.

Jen já bych si přál, aby ne.

Položím ruku na kliku.

A stisknu ji.

Dveře zaskřípou, sotva je otevřu.

„Máš zpoždění dvě minuty a sedmnáct vteřin,“ ozve se Rodney od pracovního stolu.

„Měřil sis to?“

„Ne. Odhad.“

„To zní míň děsivě.“

„Jen proto, že lžu.“

Odloží páječku a otočí se ke mně.

„Nazdar.“

„Nazdar.“

Chvíli si mě jen prohlíží. Neusmívá se. To není jeho styl.

„Jaký je to hrát si na normálního?“

„Nehraju si.“

„To si říkej.“

Neodpovím.

Rodney mlčí. To je ještě horší. Vydržím to asi tři vteřiny.

„Tak co se děje?“

Podívá se na mě.

„Ozvali se mi.“

Jen čekám.

„Kdo?“

Rodney se pousměje.

„No kdo asi. Ostatní, co si taky pamatujou.“

„To je blbost.“

„Já vím.“

Chvíli mlčím.

„Kdy?“

Rodney se narovná. Tentokrát se ani nesnaží tvářit, že jde jen o další blbej fór.

„Za chvíli.“

Odmlčí se.

„Už tam jsou.“

Chvíli na něj jen koukám.

„To si děláš prdel.“

„Občas,“ připustí. „Ale teď ne.“

Sednu si na bednu u zdi. Až po chvíli mi dojde, že jsem si vůbec nevšiml, kdy jsem se posadil.

„A ty jim věříš?“

Rodney pokrčí rameny.

„Nevím.“ Na okamžik se odmlčí. „Ale půjdu si je poslechnout.“

Znovu vezme do ruky šroubek, chvíli si ho prohlíží a zase ho odloží. Jen aby zaměstnal ruce.

„Víš, co je na tom největší průser?“

„Že to skončilo?“

Zavrtí hlavou.

„Že svět teď vypadá úplně normálně.“

Tentokrát se neusměje.

To je na tom možná nejhorší.

Po chvíli vezme mikinu přehozenou přes židli.

„Jdem.“

„Kam?“

„Kavárna u řeky.“

Natáhne si mikinu, sebere klíče ze stolu a automaticky zkontroluje kapsy. Jako by šel nakoupit.

Vstanu.

„Proč já?“

Ta otázka ze mě vypadne pozdě. Ve chvíli, kdy už ji stejně nejde vzít zpátky.

Rodney se na mě podívá. Tentokrát neuhne.

„Protože tobě na tom pořád záleží.“

Nejradši bych mu jednu vrazil.

Přikývnu.

„Tak jo.“

Rodney jen kývne a otevře dveře.

Venku mě praští do obličeje chladnej vzduch.

Chvíli jdeme mlčky.

Rodney je o půl kroku přede mnou, ruce v kapsách, ramena lehce zvednutý.

Město kolem nás vypadá úplně stejně jako každý jiný večer.

Na křižovatce čekají auta. Z otevřenýho bufetu se line pach smaženýho oleje. V oknech paneláků se jedno po druhým rozsvěcují světla.

Nikde žádná siréna.

Žádnej výpadek proudu.

Žádnej konec světa.

Jen obyčejnej večer.

Po několika minutách Rodney prolomí ticho.

„Víš, co mě na tom sere nejvíc?“

Podívám se na něj.

„Že si tam dáme kafe.“

Krátce se pousměje.

„A přitom oba víme, že to nebude kvůli kafi.“

Pak už mlčíme.

Jen jdeme dál směrem k řece.

K té malý kavárně.

Která dneska dostane nejhorší hosty, co kdy měla.

Kavárna je malá. Přesně ten typ místa, kam si lidé chodí odpočinout od města. Za velkými okny se na hladině řeky lámou odrazy pouličních lamp a světla z protějšího břehu. Občas kolem projde poslední běžec nebo někdo venčí psa. Město už zpomalilo. Den pomalu končí.

Uvnitř to voní čerstvě mletou kávou, máslem a skořicí. Ve vitríně zbývá jen pár koláčů a kávovar pravidelně syčí do tichého hovoru několika hostů. Z reproduktorů potichu hraje hudba, kterou člověk po chvíli přestane vnímat.

Obyčejný večer.

A právě to mě na tom znervózňuje nejvíc.

Rodney jde první. Ne že by musel. Prostě to tak bývá. Když se děje něco nepříjemného, vždycky se nějak ocitne o krok přede mnou.

„Jestli si dáš latté, přestanu tě respektovat,“ utrousím.

Ani se neotočí.

„To už by byla škoda. Držíš se toho už jen ze zvyku.“

Pousměju se.

To je celý Rodney. Když je nervózní, začne si dělat legraci. Ne proto, že by mu bylo do smíchu. Je jednodušší dělat si srandu než přiznat, že je stejně nesvůj jako já.

Vybereme si stůl u okna.

Zády ke zdi.

Ani jeden z nás to nekomentuje.

Nikdy jsme se o tom nebavili, ale sedáme si tak pokaždé.

Servírka k nám přijde téměř okamžitě.

Objednám si espresso.

Ne proto, že bych na něj měl chuť. Jen se mi nechce přemýšlet nad další věcí, kterou bych měl rozhodnout.

Rodney si objedná to samé.

Když servírka odejde, zůstane mezi námi ticho.

Ne to nepříjemné. Spíš takové, ve kterém oba čekáme, až se něco stane.

Dívám se z okna na řeku. Na hladině se třpytí světla z protějšího nábřeží. Kdyby člověk nevěděl nic o světě kolem sebe, mohl by si myslet, že všechno je přesně tak, jak má být.

Na okamžik tomu skoro uvěřím i já.

Pak nade dveřmi zazvoní malý mosazný zvonek.

Zvednu hlavu.

Viktor vstoupí dovnitř o půl kroku dřív než Lina. Automaticky se rozhlédne po kavárně a teprve potom zamíří k našemu stolu. Kdybych ho neznal, ani bych si toho krátkého pohledu po kavárně nevšiml.

Za ním jde Lina.

Tmavý kabát. Stažené vlasy. Obyčejný úsměv.

Na ulici bych ji minul bez jediného ohlédnutí.

Tady se mi ale při pohledu na ni stáhne žaludek.

Ani nevím proč.

„Ahoj,“ řekne.

„Ahoj.“

Rodney jim jen kývne hlavou.

Lina mu úsměv krátce oplatí.

Viktor si sedne tak, aby viděl na dveře.

Na vteřinu se s Rodneym podíváme jeden na druhého.

Oba jsme si toho všimli.

Nikdo nic neřekne.

„Díky, že jste přišli,“ prolomí ticho Rodney.

„My děkujeme,“ odpoví Lina.

Na pár vteřin bych skoro uvěřil, že jsme se opravdu sešli jen na kávu.

„Rodney říkal, že to tady zvládáš,“ ozve se Viktor.

„Rodney toho říká hodně.“

„A většinou si to ještě přibarví,“ zamumlá Rodney.

Lina se pousměje.

Jen na okamžik.

Pak se mezi nás znovu vrátí ticho.

Nikdo z nás nespěchá, aby to ticho přerušil.

Je opatrné. Takové, kdy každý čeká, kdo jako první udělá krok na tenký led.

Nakonec ho udělá Lina.

„Jak se držíš?“ zeptá se tiše.

Neptá se na práci. Ani na Terezu. Nezajímají ji zdvořilostní otázky. Ptá se přímo na mě.

Na chvíli sklopím pohled k šálku.

„Žiju.“

Viktor lehce nakrčí čelo.

„To je odpověď?“

Pokrčím rameny.

„Je to maximum.“

Nikdo se neusměje.

Rodney jen mlčky upije kávu a na okamžik zůstane pohledem zabořený do šálku, jako by v něm hledal vhodnější odpověď za mě.

Lina pomalu přikývne.

„My jsme se snažili...“

Odmlčí se.

Jako by nemohla najít správné slovo.

„...neutíkat.“

Vedle ní se Viktor pousměje. Krátce. Unaveně.

„Jo,“ přikývne. „To nám jde skvěle. Jen jsme u toho pořád ve stresu.“

„To nebyla kritika,“ dodá Lina rychle.

„Já vím.“

A opravdu to vím.

Je zvláštní slyšet někoho nahlas říkat věci, které člověk celé měsíce nosí v hlavě.

Rozhovor se na chvíli stočí k obyčejným věcem.

K novému bytu. K práci. K ranním kolonám. K pečivu, které bývá v sobotu vyprodané dřív, než člověk vstane.

Mluvíme o maličkostech, které by za jiných okolností byly nudné.

Tentokrát působí skoro uklidňujícím dojmem.

Lina vypráví o knihkupectví. Občas se při vyprávění usměje. O dětech, které si chodí sednout do čtecího koutku, o zákaznících, kteří se pokaždé omlouvají, že „jen koukají“, a nakonec stejně odcházejí s taškou knih.

Poslouchám ji a na okamžik mám pocit, že svět je opravdu tak obyčejný, jak zní její hlas.

Viktor mezitím mluví o logistice. O skladech, kamionech a nekonečných tabulkách. Mluví o tom tak samozřejmě, až skoro zapomenu, že sedíme u jednoho stolu právě kvůli tomu, že žádný z nás obyčejný život úplně žít nedokáže.
Lina si při řeči bezděčně přejede prstem po oušku hrnku.

Pak si na okamžik položí dlaň na břicho.

Krátké, téměř neznatelné gesto.

Zaregistruju ho.

A stejně rychle ho vytěsním z hlavy.

Rodney odloží šálek na podšálek.

V tichu kavárny zazní cinknutí porcelánu překvapivě hlasitě.

Povzdechne si.

„Dobře,“ řekne tiše.

Podívá se na každého z nás, jako by si ještě ověřoval, že jsme připravení.

„Tak asi přestaneme předstírat, že jsme se sešli kvůli kávě.“

Nikdo nic nenamítne.

„Neřekli jsme to proto, aby sis popovídal,“ pokračuje.

„To mi došlo.“

Rodney jen přikývne.

Tentokrát odpověď nepřijde od něj.

Lina se na okamžik nadechne.

„My jen nechceme, aby to dopadlo stejně.“

Pak se odmlčí.

„Nikdo by neměl vidět, jak vypadá svět, když už je pozdě.“

Řekne to téměř tiše.

O to víc ta věta zůstane viset mezi námi. 

Podívám se z jednoho na druhého.

„A co přesně čekáte, že uděláme?“

Viktor se nepatrně narovná.

„Cokoliv.“

Nechá to slovo chvíli viset ve vzduchu.

„Cokoliv, co nebude jen čekání.“

„Čekání je taky plán,“ namítnu.

Rodney ke mně krátce stočí pohled. Poznám, že má chuť něco říct. Nakonec mě ale nechá domluvit.

Lina zavrtí hlavou.

„Ne.“

Na okamžik se odmlčí.

„Čekání je jen strach, který se snaží tvářit jako klid.“

Nikdo se tomu nesměje.

Servírka o dva stoly dál nese další dvě cappuccina. U okna se někdo směje. Kávovar znovu zasyčí.

Jen u našeho stolu jako by se vzduch přestal hýbat.

„My jsme to už jednou viděli skončit,“ řekne Viktor.

Jeho hlas zůstává klidný.

„A jestli tomu budeš jen přihlížet, tentokrát už nebudeš moct říct, že tě to překvapilo.“

Zůstanu mlčet.

Nevím, jestli proto, že nemám co odpovědět.

Nebo proto, že jednu odpověď mám a nechci ji vyslovit.

Rodney si odkašle.

„Nechceme po tobě hrdinství.“

Podívám se na něj.

Nevěřím mu.

„Fakt ne,“ dodá. „Stačí, když budeš u toho.“

Když vyjdu z kavárny, první co mě praští do nosu je vzduch.

Studený, čistý, normální.

Takový ten, co by člověku měl říct: v klidu, nic se neděje.

Jenže já už vím, že i „nic se neděje“ je někdy začátek.

Jdu pomalu. Ne proto, že bych chtěl. Prostě se mi nechce domů s tím, co mi zůstalo viset v hlavě.

„Takže jo.“

Lina to řekla klidně. Skoro jako kdyby se ptala, jestli si dám cukr do kafe.

A přesto mi to zní v hlavě, jako by mi někdo položil na stůl nůž a čekal, jestli ho vezmu do ruky.

Doma je teplo.

Tereza sedí u stolu, nohy pod sebou, hrnek v ruce. Vlasy má stažené jen napůl, takže jí pár pramenů pořád padá do očí a ona je každou chvíli odfoukne, jako by s nima vedla tichou válku.

„Jsi pryč nějak dlouho,“ řekne.

Ne jako výčitku.

Jako fakt.

„Zastavil jsem se,“ odpovím.

„U koho?“

„U lidí.“

Zvedne obočí.

„To je podezřele neurčitý.“

„Protože to je neurčitý.“

Zasměje se.

„Chceš jíst?“ zeptá se a už vstává.

„Ne,“ řeknu.

„Tak se aspoň tvář, že chceš,“ otočí se na mě. „Ať mám pocit, že vařím pro člověka.“

Sednu si.

Ne kvůli jídlu.

Kvůli ní.

Tereza položí na stůl talíř. Něco normálního. Teplého. Domácího.

„Jaký byli?“ zeptá se.

„V pohodě.“

„V pohodě jako fakt v pohodě, nebo v pohodě jako tvoje ‚v pohodě‘?“

Podívám se na ni.

Tereza se usmívá, ale oči má přesný.

„Moje ‚v pohodě‘,“ přiznám.

Přikývne, jako by čekala, že to řeknu.

„Někdy mám pocit,“ řekne a sedne si naproti mně, „že ti to v hlavě jede pořád.“

„Protože mi to pořád jede.“

„A umíš to vypnout?“

Chci říct „jo“. Chci říct něco chytrýho. Něco, co zní stabilně.

Ale místo toho jen pokrčím rameny.

„Umím to ignorovat,“ odpovím.

Tereza si mě chvíli měří.

„To není to samý.“

„Já vím.“

Chvíli je ticho.

Pak se usměje.

Jako by věděla, že to potřebuju.

„Tak se aspoň najíme,“ řekne. „Protože jestli ty budeš zase vynechávat jídlo, tak já budu mít nervy. A jestli já budu mít nervy, tak budeš mít nervy i ty. A to už bychom rovnou mohli dělat něco dramatickýho. Třeba zachránit svět.“

Zvednu hlavu.

„Prosím tě ne.“

„Tak vidíš.“

A to je přesně ono.

Ona to řekne jako vtip.

A já se tomu skoro zasměju.

Skoro.

KAPITOLA 4 – Scéna 1: Ráno po kavárně 

Ráno voní kávou a něčím, co by se dalo nazvat klidem, kdybych tomu ještě věřil.

Sedím u stolu s hrnkem v ruce. Tím s prasklinou na okraji. Palec ji najde automaticky, aniž bych se musel podívat. Chvíli po ní přejíždím nehtem a pak hrnek zase jen držím. Káva pomalu chladne.

Z ložnice se ozve, jak se Tereza převalí. Pak si dlouze povzdychne.

„Je víkend,“ pronese do ticha.

Ne jako otázku. Spíš jako poslední pokus přesvědčit svět, že dneska by se vstávat nemuselo.

„Je sobota,“ odpovím.

Na okamžik je ticho.

Pak se zevnitř ozve něco mezi smíchem a zavrčením.

Usměju se.

Za pár vteřin se objeví ve dveřích. V mým starým tričku, který už mělo být dávno hadr na podlahu, ale nějak se z něj stalo její nejoblíbenější domácí oblečení.

Vlasy má rozcuchaný. Jeden pramen jí sklouzne do obličeje a ona ho jen bez přemýšlení odfoukne.

Na chvíli zůstane stát.

Pak si sedne naproti mně.

Chvíli nic neříká.

Nedívá se do telefonu. Nedívá se z okna. Jen nechá ruce kolem hrnku a mlčky sedí se mnou.

Pak si přitáhne můj druhý hrnek. Ten svůj barevný nechá stát tam, kde je.

„Dneska tam budeme brzo?“ zeptá se.

„Mhm.“

Přikývne.

„A po práci… dáme něco?“

„Kytky?“

Koutky úst jí cuknou.

„Jídlo,“ opraví mě. „Normální lidi jedí.“

„Normální lidi taky umí spát.“

Tentokrát se usměje.

Jen trochu.

Pak se na mě podívá.

Jako když se dívá na listy a pozná, že ta kytka přežije, ale bude to bolet.

„Ty jsi nějakej jinej,“ řekne tiše.

„Jsem unavenej.“

„To umíš i jindy.“

Na okamžik hledám odpověď.

„Tak jsem unavenej jinak.“

„Hm.“

Natáhne se pro hrnek a foukne do kafe, i když už to skoro nemá smysl.

„Včera jsi šel spát pozdě.“

Přikývnu.

„Jo.“

„A nechceš mi říct proč?“

Dívám se do hrnku.

Na vteřinu zaváhám.

„Jo… zase nějakej jeho nápad.“

Tereza zvedne oči.

„Rodney.“

„Rodney.“

Krátce přikývne.

To jí stačí.

Opře se lokty o stůl a chvíli si mě jen měří.

Nikdo nic neříká.

Slyším jen lednici a někde venku zpívat kosa.

„Ty se teď snažíš být hrozně v pohodě,“ řekne nakonec.

„Já jsem v pohodě.“

Pomalu zavrtí hlavou.

„Ne. Ty se jen snažíš vypadat, že jsi v pohodě.“

Normálně bych to shodil nějakou poznámkou.

Tentokrát mě žádná nenapadne.

„Jen jsem spal blbě,“ zopakuju.

Tereza si povzdychne.

Ne naštvaně.

Spíš smířeně.

„Dobře,“ kývne. „Tak si to nech. Ale aspoň mi nelži do obličeje.“

Na chvíli se přestanu dívat na hrnek.

Kdybych zůstal sedět ještě o pár vteřin déle, možná bych něco řekl.

Místo toho vstanu.

„Jdeme?“

Tereza po chvíli sáhne po mikině přehozené přes opěradlo židle, oblékne si ji a vezme klíče.

U dveří se ještě otočí.

„Adame?“

„Hm?“

Podívá se na mě.

Tentokrát už v tom pohledu není otázka.

Jen starost.

„Jenom… buď dneska tady.“

Přikývnu.

„Jo.“

Zní to skoro jako pravda.

Otevřu dveře.

A zavřu se do dne.

KAPITOLA 4 – Scéna 2: Práce / únik do hlíny

V zahradnictví je chladněji než venku.

Ne proto, že by tu byla zima.

Spíš protože tady slunce nikdy nemá poslední slovo. Zastaví se o fólii skleníku, rozbije se o prach na listech a zůstane viset někde mezi tím.

První věc, kterou ucítím, není hlína.

Je to vůně.

Mokrá zem. Dřevo. Starý plast. Listí. A něco sladkýho, co sem nepatří, ale stejně tu každý ráno je.

Tereza tvrdí, že to jsou lidi. Že každej sem přinese něco svýho a pak to tu zůstane.

Já si o tom radši nic nemyslím.

Myslení je problém.

Aspoň dneska.

Dneska potřebuju jen ruce.

Hodím bundu na háček. Zůstane viset trochu nakřivo. Nechám ji být.

Vezmu rukavice, který stejně nikdy nepoužiju, a projdu dozadu, kde nejsou zákazníci a nikdo se mě neptá na věci jako:

„A jste šťastnej?“

Vzadu jsou záhony.

Záhony jsou jednoduchý.

Hlína je studená.

Ne nepříjemně.

Spíš jako pravda, kterou člověk nemůže okecat.

Kleknu si a zabořím ruce do země dřív, než se mi to stihne rozležet v hlavě.

Hlína se drolí mezi prsty. Zůstane za nehtama. Chladná. Těžká.

Díra.

Stromek.

Hlína zpátky.

Tohle je můj druh meditace.

Ne ten, kde člověk hledá vnitřní klid.

Ten, kde aspoň na chvíli přestane hledat.

Někde vpředu slyším Terezu.

Její hlas poznám i přes šum lidí a cinkání dveří.

Mluví klidně. Jasně.

I když někoho opravuje, nikdy to nezní jako útok.

„A něco, co mi vydrží celý rok,“ ozve se ženský hlas.

„To už jste zkoušela manžela?“ odpoví Tereza.

Chvíli je ticho.

Pak se rozesmějí obě.

Usměju se, aniž bych zvedl hlavu.

Jen na okamžik.

Jako kdyby se smích musel šetřit.

Jeden stromek se mi v ruce lehce ohne, než ho usadím do připravené díry.

Mladej.

Tenký.

Pružný.

Je skoro směšný, že zrovna tohle dokážu zachránit.

Pár centimetrů kořenů.

Trochu vody.

Trochu času.

A svět?

Svět je z principu komplikovanější.

Narovnám se a protáhnu záda.

Přes záhon vidím skleník. A za skleníkem plot. A za plotem ulici, kde normálně běží život.

Projede auto.

Někde zakřičí dítě.

Zabouchnou dveře.

Pak je zase klid.

A všechno vypadá tak obyčejně, až je to urážlivý.

Něco ve mně chce znovu vytáhnout včerejšek.

Ten zvonek v kavárně.

Viktorův pohled.

Linu, která se tvářila, že je to normální.

Rodneyho.

Zavrtím hlavou, jako bych z ní chtěl vyklepat vodu.

Jako pes.

Jako idiot.

Znovu se vrátím k hlíně.

Díra.

Stromek.

Hlína zpátky.

Tohle mám rád.

Protože tady se nedělají rozhodnutí, který by mohly někoho zničit.

Tady se jen napravujou věci, co se vyvrátily.

Až na to, že mi to dneska nejde tak dobře, jak bych chtěl.

Hlína mi zalézá pod nehty.

Jedna větev mě švihne přes zápěstí.

Kámen sjede do díry přesně ve chvíli, kdy už jsem měl hotovo.

Tiše do něj klepnu lopatkou a začnu znovu.

Zůstanu chvíli klečet.

Jen se dívám na svoje ruce.

Na špínu.

Na ten malý kus světa, kterej poslouchá.

„Adame?“ ozve se zepředu.

Tentokrát je blíž.

„Jo?“

„Ty jsi dneska nějakej...“

Na okamžik hledá správný slovo.

„...mimo.“

Zvednu hlavu.

„Já? Vůbec.“

Chvíli se na mě dívá.

„Tak jo,“ řekne nakonec.

Nevěří mi.

Ale nechá to být.

Protože ona umí něco, co já ne.

Nechá věci chvíli růst.

Než se ukáže, jestli přežijou.